Rodičovské blouznění

Bezdětným lidem možná bude tento článek připadat trochu jako sci-fi, ale rodiče se v něm možná najdou. Jde o to, co všechno je takový rodič ochoten udělat. Ráda bych řekla pro své dítě, ale to, že se pro své dítě rozkrájíte, že budete dělat opičky jen, aby se usmálo, budete v noci vstávat a stále na něj mluvit mile a konejšivě, že si urvete od pusy ty nejlepší a dáte to mláděti… to asi nikoho nepřekvapí. Ale jsou věci, které rodič je ochoten podstoupit proto, aby měl chvíli klid. Aby se dítě nevzbudilo. A ano, děláme to přeci pro něj, aby nebyl nešťastný, neublížil si, hezky se vyspal… ale když si sáhneme hluboko do svědomí, hlavně je to: ať aspoň chvíli nekňourá, ať za ním nemusím pořád chodit a hlavně, ať se proboha nevzbudí! Přiznání je to strašlivé, ale zdaleka ne tak bolestivé, jak by se mohlo zdát. Když to píšu po probdělé noci a následném dopoledne s nevyspalým rostoucími zuby utrápeným dítětem, stejně jsem emočně trochu v útlumu…

A teď jaké, že situace to jsou?

Baterie v ovladači

Začneme nejčerstvějšími novinkami. U nás doma si televizi nepřepnete. Buď ovladač prostě není v dosahu – je schovaný před Toníkem tak dobře, že ho sami nenajdete. Nebo v dosahu byl a teď je někde k nenalezení. Nejčastěji je ale ve spárech dítěte. A pokud nechcete, aby cucalo a polykalo baterie nebo aby se zásoba nabytích baterií válela pod gaučem, je ovladač vykuchaný a baterky jsou schované někde v bezpečí. Jaká škoda, když potom dosednete do křesla, máte 25 minut, než se dítě s pláčem vzbudí, a tento čas strávíte hledáním baterií…

Televize bez zvuku

První poučení: dveře, dveře, dveře. Pokud máte ještě čas, ještě jste nezrekonstruovali byt či nepostavili dům, stále můžete nepodlehnout těm nesmyslným módním trendům a staromódně oddělit jednotlivé místnosti dveřmi. Já vím, že se to už dneska nedělá, že architekti nad tím kroutí hlavou. Náš architekt se chytal za hlavu, když jsem jako jediný požadavek měla dveře mez kuchyní a obývákem.  „To už se dnes nedělá, všichni mají kuchyň propojenou s obývákem!“ Ale já měla zkušenosti z rodičovského domu a věděla jsem svoje. Teď jsem za to strašně ráda – můžu mixovat, když dítě spí a smažit, aniž by celý byt byl cítit olejem. Ale v jednom jsem podlehla. Místo dveří mezi obývákem a předsíní máme architektonicky skvostný průchod, který opticky rozšiřuje prostor. Což je bomba, ale kdyby tam byly dveře, dělily by Toníka a mě dveře dvoje. A já bych si třeba k tomu filmu, na který jsem se těšila, když dítě hodinu nemohlo usnout, mohla kromě titulků zapnout i zvuk…

Sprchování v mrazu

 

Když ještě Toník spinkal v koupelně u otevřeného okna, kosu jsme tu neklepali. Spal v koupelně, protože dveře šli jednoduše utěsnit dekou a takto malou místnost snadno opětovně vytopit. Ale když jsem po cvičení cítila potřebu se umýt (kdy jindy, když se dítě vzbudí? To asi těžko…), nezbylo mi, než pustit miniaturní čůrek vody, abych nemluvně nevzbudila a opláchnout se při otevřeném okně, když za ním bylo mínus deset stupňů.

Nesplachovat

Když je nejhůř, Tondu trápí zuby nebo bříško, nebo jiná hrůza, která mu ztěžuje denní spánek, tak jakmile konečně po hodině snažení usne, chodíme po špičkách. Ani do té klávesnice nebuším, ale tiše ťukám. Hovory přijímám za zavřenými dveřmi kuchyně (kde máme slabý signál, takže někdy spíš nepřijímám). A pokud to není z podstaty konané potřeby vyloženě nutné, tak radši ani záchod nesplachuji. Radši ho potom vydrhnout, než vzbudit dítě, že…

A jaké jiné rodičovské blouznění by napadlo někoho z mých čtenářů?

 

Reklamy

Dodržování pravidel

Tento článek je krátká úvaha nad tématem výchovy. Napadl mě ve chvíli, kdy jsme se s manželem přeli o tom, zda naučit se porušovat pravidla, je nebo není dovednost, kterou si má Toníček osvojit. Shodli jsme se, že ano, bylo by pokrytecké předstírat, že my jako dospělí dodržujeme všechna pravidla. Nepředjíždíme na zákazu předjíždění, protože to je nejen o papíry, ale o život, ale občas zaparkujeme tam, kde se to nemá. Ale neparkujeme na invalidech, přestože tím sice pravděpodobně nikomu neublížíme (možná, kdyby se všichni řidiči s nálepkou vozíčkáře na autě sjeli najednou do Ikey, tak by ta místa alespoň z poloviny obsadili), ale jsou za to dost vysoké pokuty a všichni víme, jak ráda je městská policie vybírá. Nosíme si do kina popcorn v tašce přes zákaz (protože ten jejich předražený fakt kupovat nebudeme), jelikož trhač lístků dělá, že to šustění neslyší a tu vůni necítí. Na druhou stranu nefotíme obrazy v Národní galerii a rybičky v akváriu s bleskem, protože to je nařízení, které má smysl. Třídíme odpad, přestože nemusíme; sbíráme po psovi hovínka, i kdybychom byli na sídlišti jediní; ale sem tam ho pustíme z vodítka i tam, kde se to nesmí, když široko daleko nikdo nejde. Zkrátka umět porušovat pravidla tak, aby tím nikdo neutrpěl (včetně nás), nikdo nás při tom nechytil nebo jsme neplatili pokutu, je ve světě plném zbytečných a nesmyslných nařízení taky důležité. Ale Toník má ještě hodně času k tomu, aby se toto naučil.

Zaprvé…

Nejdřív se totiž musí naučit, že existuje něco jako pravidla. Pro něj je to zcela nový svět. Jsou pravidla na zacházení s věcmi tak, aby se nerozbily ani abych se já nerozbil. Jsou pravidla chování se k sobě (a ke zvířátkům) navzájem tak, aby nikomu nebylo ublíženo. Jsou pravidla pro pohyb doma, venku a ve společnosti. Potom se musí naučit, že se taková pravidla dodržují. Byly časy, kdy jsem si říkala, že je zcela zbytečné učit dítě dodržovat něco, co já sama nedodržuji, nebo se k tomu musím nutit. Ale teď chápu, že to vůbec zbytečné není. Já vím, že když jednou zbaštím sušenku za chůze, nezaskočí mi a drobky si po sobě zametu (on to, upřímně, nikdo jiný za mě neudělá, tak co). Navíc chápu rozdíl mezi sušenkou k svačině a rodinným obědem, u kterého budu sedět, protože to je slušnost vůči stolujícím a kuchaři. Dítě nic takového neví, slušnost mu ještě nic neříká, drobky si po sobě nezamete, rozdíl mezi obědem a svačinou nezná. Takže bude sedět u každého jídla. A já si před ním také budu sedat ke každému jídlu. Je dost času na to, aby se naučil, že někdy se jídlu za chůze člověk prostě nevyhne.

Bezpečnost

Stejně tak je to s bezpečnostními pokyny. S Toníkem se bude přecházet jen na přechodu, jen na zelenou a ještě se rozhlédneme. Ještě mnohokrát musí přejít silnici, aby dokázal odhadnout rychlost, s jakou se bude přibližovat auto, které je od pohledu tak daleko. Na obsluhu zapnuté trouby si nasadím rukavice, i kdybych stokrát věděla, že jsem ji zapnula teprve před chvíli a ten hrnec se dá v pohodě vzít holou rukou. Toník tu zkušenost nemá a nesmí vidět maminku, jak sahá na potenciálně horké věci bez ochrany rukou. A taky mě uvidí pozdravit, poděkovat a poprosit vždycky, stejně jako jeho budu učit pozdravit, poděkovat a poprosit vždycky. Ta zkušenost, že na světě jsou i protivní prodavači a nepříjemní čišníci, kteří si ani ten pozdrav, natož dýško nezaslouží, je, doufejme, ještě hodně vzdálená. Na druhou stranu s nerudností se nejlépe bojuje slušností a s protivností úsměvem, pokud se člověk dokáže ovládnout, to bych ho taky ráda naučila. Tak jen ať zdraví a děkuje hezky dál.

A tak opět jednou padla jedna z představ o výchově, jakou jsem si vytvořila před narozením dítěte. O tom, že není třeba učit ho dodržovat nesmyslná pravidla nebo že ho nebudu nutit dělat něco, co já sama nedělám. Zjistila jsem totiž, že to je jako na silnici. Zkušený řidič ví, kde si může dovolit povolenou rychlost o kousek překročit nebo kde navzdory značce musí jet pomaleji. Řidič jako já musí cedule poslouchat. A tak je to i v životě. Jenom zkušenost vás naučí, co je zbytečné a co nikoliv. Toník má tu smůlu (nebo štěstí?), že většinu zkušeností má ještě před sebou.

Toníček a televize

Jde o trochu kontroverzní téma, které jsem už nakousla v článku o společných činnostech s dítětem. Už v návodech na děti, které jsem studovala v těhotenství varovali před „mediálním šumem.“ Dítěti hrozí rozptýlení pozornosti, nesoustředění a z toho plynoucí ADHD. Na druhou stranu, nic se nemá přehánět. A já zastávám názor, že když je toho s mírou, tak to většinou neškodí. Proto někdy u nás doma televize hraje jako kulisa, když si Tonda hraje. Ale uplatňujeme určité zásady.

Rating 1

Pryč jsou časy, kdy jsme nic nevnímající a sotva vidoucí dítě uspávali u Hry o trůny. Už ve věku pár měsíců jsme zakázali násilí, sex a krev v televizi, když je Toník u toho. Okruh věcí, na které se tak dá koukat, se podstatně zúžil. Ideální je v tomto sport. Jedinou „krev“ tam představovaly historické záběry z překážkových koňských dostihů, ale Toník asi ještě neví, že to ti chudáci koníci nerozchodili. Jasno nemám v případě přírodopisných dokumentů. Jasně, lední medvěd pojídající ještě živé tulení mládě poučí dítě o tom, jak to v přírodě chodí. Proč před dětmi pravdu skrývat, že. Na druhou stranu, ten terorista se samopalem u hlavy rukojmích taky vypovídá pravdu o světě, jaký je. Jen proto nenecháme Toníka koukat na thrillery s hromadou mrtvol. Takže přírodopisné dokumenty taky zatím ne.

Někdy moc hluku moc škodí

Dále televizi vypínám, když chci, aby se Tonda soustředil, když na něj mluvím, zpívám mu, když ho něco učím nebo si cíleně hrajeme.

Oblíbené pořady

Zajímavé je, že už v tomto věku má moje dítě své oblíbené pořady. Kromě již v jiném článku zmiňovaného Krtečka je to především předpověď počasí. A to v jakékoliv podobě na jakémkoliv kanále. Poslední dobou u ní i tleská, výská, hýká smíchy a ukazuje na moderátora. Moc nechápu proč. Ze sportů si, kdoví proč, oblíbil boby, což je smůla, protože to je jeden z mála sportů, které nepovažuji za příliš atraktivní, eufemicky řečeno. Nicméně stačí, když se během sportovních zpráv v záběru objeví jedoucí bob nebo saně, Toník ukazuje a hýká smíchy. Nechápu.

Je mi jasné, že není úplně ideální, aby dítě koukalo na televizi. Ale unuděná máma zívající u stavění kostiček Dupla taky ne. A právě sportovní přenosy, které díky pobytu doma na mateřské stihnu na živo, považuji za jeden z největších plusů tohoto „zaměstnání.“ Každý si holt musí najít to své.

Co vás naučí kočka

Už jsem psala hodně o tom, co vás naučí dítě – přímo nebo nepřímo. Ale kočka vám taky do života hodně dá. Stejně jako každé domácí zvíře vás připraví na dítě, jak?

Musíte se naučit, že je tady bytost, jejíž potřeby jsou přednější než ty vaše, protože ona nechápe, že má počkat a nemá pevnou vůli vlastní dobře motivovaným lidem. Pravda, kočičí potřeby nejsou zdaleka tak rozsáhlé jako ty psí, natož ty dětské. Ale přeci jen je to živý tvor, za kterého máte zodpovědnost. „Barunko, až přijdeš ze školy, nejdřív se postaráš o němou tvář,“ říkala mi vždycky maminka. A je to tak. Člověk má za to zvíře zodpovědnost. Kočka na vás tak nevisí jako pes, který je v tomto ohledu horší než dítě. Vaše ratolest si v určitém věku i oddychne, že je máma z domu, kdežto pes z toho čekání u dveří nevyroste. Ale kočka taky umí smutnit a vyčíst vám, že jste nebyli doma. Pocit zodpovědnosti tam je, ale s dítětem se to nedá srovnat. Stejně tak se nedá srovnat finanční stránka věci, ale u zvířete pochopíte jednu důležitou věc. Medicína není zadarmo. I když se to občas zaměstnancům, kteří ani neví, kolik jim zaměstnavatel měsíčně strhává na pojistném, může tak zdát. Pravda, náš kocour už je pozlacený. Hned jako kotě na tři týdny antibiotika, potom močové kameny a dieta, dále zanícené pokousání a zase tři týdny antibiotik… prý mají pro zvířata pojištění. Nám už by se to asi vyplatilo, jen bychom ty lékařské záznamy museli před podpisem smlouvy zatajit. A dovedu si představit ten dotazník – lezete na stromy? Ano = rizikový příplatek.

Potom jsou tu ovšem záležitosti, které vás naučí jen kočka a to jmenovitě kočka venkovní. Každá kočka vám dá najevo, že má svou osobnost a bude si s vámi hrát jen, když ona bude chtít. Nevím, zda to je vlastnost všech dětí, ale z Toníka se klube podobně kočičí povaha. Venkovní kočka vás ale připraví na tu situaci, kdy dítě začne vylétávat z hnízda. Nikdy si nejste stoprocentně jistí, že se vrátí, když ji vypustíte ze dveří. (Na rozdíl od Toníka, který ten mobil určitě zvedne, i když se bude dobře bavit, nemám u kocoura možnost zjistit, kdy přijde, kde se toulá, co tam dělal.) Sbírání smetí z kožichu a jeho následná analýza se může docela dobře podobat ohledávání špíny na kabátu, který Toník jednoho dne pověsí na věšák a na dotaz: „Kdes byl?“ odvětí: „Venku.“

Prostě je venku a vy doufáte, že ráno se objeví u dveří na kus žvance…

Dítě jako spolupachatel

Sem tam se mě někdo ptá, jak to že toho s dítětem tolik zvládnu. Z velké části za to vděčím faktu, že mám hodné miminko. Už bych neřekla, že mám spinkací miminko, ale hodné ano. A co to znamená takové hodné miminko? Pro každého asi něco jiného. Rozhodně tím nemíním, že by zůstal sedět tam, kde ho nechám, živý to on je dost. Ale je samostatný, nepotřebuje mě ke své vlastní zábavě.

Jen si to, prosím, nepředstavujte tak, že já si celý den nerušeně dělám svoje a Toník si hraje bez mé asistence. Někdy si skutečně hraje jen tak sám. Třeba ráno, když se na ty své hračky očividně tak těšil, že se mu o nich i zdálo. Nebo když si k němu lehnu na zem (ale sama, bez mobilu, bez knihy, bez počítače, bez tužky a papíru) a nevěnuji se mu (nebo naopak, když bych se mu chtěla věnovat). Pravidlem bývá, že svou činnost provozuje tam, kde se nachází i máma. Takže hlavně ráno, když pobíhám po bytě (poklízím, sbírám prádlo, připravuji tašku na procházku, sbírám po bytě odpadky, oblékám se apod.), tak často nastává dojemná situace. Toník zjistí, že jsem pryč, leze co nejrychleji za mnou, ale když tam doleze, už pokoj opouštím a jdu jinam. Když to takto udělám víc než dvakrát, už spustí slzičky. Většinu času ovšem bojuji s faktem, že dětské hračky jsou sice moc fajn, ale ty máminy hračky jsou mnohem, ale mnohem zajímavější. Pak mi nezbývá než tu činnost buď odložit na dobu, kdy Tonda spí, nebo ho k ní pustit. Kdybych všechno odkládala na dobu, kdy Tondu někdo hlídá nebo kdy spí, tak bych toho opravdu moc nestihla. Ale tak to není – něco se totiž s dítětem dá dělat docela bez problémů:

Učení

Hned první položka je poněkud překvapivá. Ale už jsem o něčem podobném jednou psala. Tehdy byl ale Toník úplné mrně. Ale ani dnes, pokud mám materiály vytisknuté a nemusím tudíž pracovat na počítači, není pro mě učení žádný problém. Já se totiž učím už od gymplu tak, že látku odříkávám nahlas a vysvětluji ji imaginárnímu posluchači (který mi také klade záludné imaginární dotazy). Tak jsme před státnicemi seděli celé dny na zemi, skládali si Duplo a já mezitím vykládala o reflexi raně pobělohorské doby v české historiografii. Ani jeden z nás se nenudil.

Cvičení

Z nějakého důvodu Toníka strašně baví, když máma cvičí. Už jako kojenec mi v takových chvílích věnoval nejeden úsměv. Teď se na něj pravděpodobně přenáší ta pozitivní energie z pohybu. Navíc, máma je většinu času na zemi. Je tedy možné po ní lézt a zvyšovat tak obtížnost cviku. Máma taky často poskakuje a u toho dělá různé opičky a to je hrozná sranda. Poslední dobou mě už začal Toník i napodobovat. Když dělám dřepy, dělá je taky, buď ve stoje s držením nebo na kolínkách. A hrozně se u toho chechtá. Jediná potíž je, že se tím cvičením vždycky tak nabudí a rozjede, že další hodinu není slyšet vlastního slova a dítě přebalit nebo nakrmit je zhola nemožné, protože se mrská jak had a hrozně blbne.

Televize

Jde o téma docela kontroverzní, ale případnou diskuzi bych si schovala na příští článek na téma „Toníček a televize.“ Nicméně na mateřské jsem toho zhlédla víc než kdy dřív – od filmů, seriálů až po sportovní a zpravodajské přenosy. Někdy se zvukem, někdy bez zvuku (někdy se zvukem, který přes řev nebo drandění autíčka nebyl slyšet). Ale postupně se z toho stala ideální představa odpoledne pro nás oba – Toník si hraje, v televizi běží něco nenáročného a já nemám nic jiného na práci než po očku sledovat pořad a druhým očkem dítě, případně stavět kostičky nebo se honit po bytě.

Poklízení

Narozdíl od velkého úklidu, je odnášení různých věcí na správné místo s Tondou docela fajn. Můžeme se u toho totiž honit. A to je momentálně ta nejoblíbenější zábava. Nač se honit s dítětem z pokoje do pokoje jen tak. Když u toho taky můžu uklidit pohozené oblečení nebo nádobí zapomenuté na manželově stole.

Vaření a práce v kuchyni

Většina z práce v kuchyni sestává z otevírání a zavírání šuplíků. Tak to očivině připadá Tondovi. Začne mě tedy napodobovat. Přerovnáva šuplíky, občas se koukne, co dělám já. Já mu dávám do ruky bezpečné nástroje, nebo ochutnat vznikající pokrm. Nerada ale krájím s dítětem pod nohama, to si nechávám na jindy.

Obsluha pračky

Toník miluje pračku. Rád do ní věci dává, vyndává do prádelního koše vyprané. A nejraději mačká tlačítka. Na zapínání pračky se celý třese.

Obecně mi připadá jako mnohem praktičtější věnovat se dítěti při domácích pracích než si s ním cíleně hrát. Je to ideální příležitost učit ho používat reálné předměty a poučit ho o reálných činnostech. Daná činnost samozřejmě s dítětem trvá třikrát tak dlouho, ale stojí to za to. Mě totiž potom i ty nenáviděné domácí práce baví, když mám roztomilého pomocníka.

Co naoapk s dítětem (zatím) nejde

Jsou činnosti, do kterých Tondu nejenže nezapojím, ale prostě je s ním v dohledu vykonávat nemůžu ani omylem.

Počítač

Cokoliv na počítači. Nikdy. Tonda počítač miluje, sápe se po něm, nenechá mě ani odeslat mail. Když třeba potřebuji udělat nějakou maličkost, tak musím potichu, aby si mě nevšiml. Docela mě to naučilo přestat prokrastinovat na facebooku či číst zbytečné články. Počítač mám prostě zavřený nebo někde z dosahu odložený a využívám ho jen k potřebné činnosti, když Toník usne.

Myčka nádobí

Myčku miluje Toník ještě víc než pračku. Ale má zlozvyk, vlastně hned několik zlozvyků. Zaprvé, viklá s mycími koši. Zadruhé, žere vůni do myčky. A zatřetí, leze na otevřená dvířka a ta by to nemusela vydržet. Zkrátka nechci ho mít poblíž. A tak to u nás probíhá tak, že špinaví nádobí se mi hromadí na lince a když ho nutně musím vložit do myčky, otvírám ji potichoučku, když je Toník v jiné místnosti. On ji stejně slyší, rozběhne se, udělá „ohoho“ a když přiběhne a myčka je už zavřená, spustí pláč. Ale včera, když se naučil „podej,“ tak už se mnou spolupracoval a talířky mi podával. Bohužel většinu nádobí tvoří takové předměty, které buď Toník může rozbít (skleničky) nebo můžou rozbít Toníka (nože a vidličky), takže tato spolupráce je docela omezená.

Úklid

Když vysávám, neslyším, a nemám přehled, co dítě dělá. Když vytírám, nechci, aby si patlal ručičky na mokré podlaze se saponátem. Když myju vanu, nechci, aby dýchal čistící prostředky. A když myji záchod, nechci, aby do něj ve snaze o spolupráci lezl. Zkrátka, když uklízím, musí být pryč. Dlouho jsem se bránila tomu plýtvat drahocenným časem, když je dítě na hlídání nebo spí, na úklid, ale po roce jsem rezignovala. Ono to prostě jinak nejde. Naštěstí velký úklid není třeba dělat tak často.

Věšení prádla

Prádlo sušíme venku nebo na půdě. Takže musím z místnosti pryč. Jelikož doprovodt mě ještě Toník nemůže, tak ho musím buď zavřít do ohrádky, což se nesetká s pozitivní odezvou, a já spěchám, protože vím, že dítě nahoře pláče. Nebo počkat až usne, protože alternativou je poměrně dlouhá doba dítěte na volno úplně bez dozoru. A to zase tak cool samohlídací máma nejsem…

To je jen několik příkladů. Samozřejmě, když je dítě vzhůru nelze dost dobře spát, jíst, lakovat si nehty, lézt na štafle a další. Stejně tak společné činnosti jsem jistě některé vynechala, ale to třeba jindy. Vypsala jsem takové, které by někoho možná ani nenapadly, že by to mohla být pěkná společná zábava.

Ani Santa ani Ježíšek

Hlásím se po svátcích s vánočním článkem. Ráda bych se s vámi podělila o svůj názor na to, kdo by měl mému Toníčkovi nadělovat dárečky. Zcela jasno v tomto případě doma nemáme. Nicméně zatím se kloním k názoru, že lepší je nošení dárků Ježíškem ve výchově k tradicím vynechat. V našich končinách se poslední dobou vede horlivá obrana českého Ježíška proti všudypřítomné americké komerci ztělesněné ataky Santy Clause. Argumentuje se obvykle tím, že Ježíšek je ryze český a náš (německý Christkind by asi nesouhlasil) a na rozdíl od konzumu holdujícímu červenobílému staříkovi, který leze komínem, reflektuje křesťanskou tradici, na které jsou přeci Vánoce založeny. Pokusím se svým článkem vysvětlit, proč je dle mého názoru český Ježíšek do určité míry stejně komerční a s křesťanským obsahem Vánoc podobně neslučitelný jako Santi Clausové a Dědové Mrázové. Ale postupně.

Červenobílá komerce

Nám v Čechách připadá americký Santa Claus spojený se západním konzumem, protože vysedává v supermarketech, pije Coca Colu a řítí se na nás z hollywoodských filmů. Ale ta původní myšlenka, jak se nám ji také snaží podat autoři novodobých amerických pohádek, nemá být o komerci, ale o kouzelné dětské víře v nadpřirozeno, které dokáže vstoupit také do jejich obýváku. A v neposlední řadě má naučit mláďata za mořem slušně se chovat, jinak nic nedostanou. Tedy myšlenka zcela totožná s tou, která české rodiče vede k vytváření ježíškovské myšlenkové konstrukce. Samozřejmě, že je to nakonec hlavně o dárcích, na které se i v těch dojemných filmech děti ráno vrhnout jako zvěř. V tom je americká tradice horší než ta naše. Zdejší děti alespoň rozbalují dárky od Ježíška v rodinném kruhu jako slušní lidé. Santa Claus navíc vytváří s Vánoci naprosto neslučitelnou paralelní mytologii, která je dokonale propracovaná. Dochází pak ke schizofrenní situaci, kdy americké rodiny obvykle nevynechají návštěvu kostela. Zde si připomenou, že slaví narození osoby, která chtěla naučit lidi odpouštět a milovat se navzájem. Ale zároveň jsou děti vedeny k víře v existenci někoho, kdo celý rok nemá nic jiného na práci než šéfovat továrně na hračky a jehož jediný smysl existence je dopravit hromadu bárbín, plyšáků a iPhonů pod stromeček. Tyto dvě tradice prostě slučitelné nejsou. A ta továrna na hračky a myšlenka, že armáda skřítků pracuje jen proto, aby dítě dostalo nový mobil, k tomu konzumu prostě vede.

Ježíškova pro…

Český Ježíšek má oproti Santu Clausovi několik výhod. V první řadě je naprosto neurčitý. Nikdo příliš neřeší, kde bydlí a jak vypadá. Ona vůbec mě osobně představa nemluvněte, které roznáší dárky, připadala v dětství divná. Nejbližší by této vizi byl asi nějaký barokní andělíček. Ale mě nějak po vzoru Havlíčka Borovského vyvstával na mysli Ježek (Havlíček: „Jezovit je spíš od ježka než od Ježíše). Většina obyvatel naší krajiny je navíc k náboženskému obsahu tradic, které poctivě ctí, docela chladná. Takže české děti často ani pořádně neví, kdo ten Ježíšek byl. Jen to, že jim nosí dárky. Tato neurčitost ale nechává prostor dětské představivosti a to je docela dobře. Ježíškovská tradice navíc nevytváří žádnou  paralelní mytologii. Kdo chce o Ježíškovi vědět víc, musí otevřít bibli (nebo alespoň wikipedii). Není zde tak, na rozdíl od americké situace, odváděna pozornost pryč od obsahu tradice, kterou si připomínáme.

Ale přeci jenom ten Ježíšek…

Stejně mi to ale nepřipadá správné. Už jen proto, že je to tradice založená na vědomé lži. Jistě, každý rodič předává dětem v průběhu výchovy nepravdy nebo věci, o jejichž pravdivosti není a nemůže být jistojistě přesvědčen. Ale je v té chvíli autentický. Předává dětem něco, o čem věří nebo je přesvědčen, že je to pravda. Nelže. Vědomě říkáme pouze takové ty polopravdy ve strachu o dětské bezpečí. („Když si nevyčistíš zoubky, všechny ti vypadají; když přejdeš na červenou, přejede tě auto…“) Ale o existenci Ježíška nejsou rodiče přesvědčení. Jak by taky mohli, když sami ty dárky pod stromek kladou. Sama jsem to nezažila. Rodiče nikdy na Ježíškovi nebazírovali. Tudíž nevím, jak se pak dětská hlavička srovná s faktem, že mu rodič vědomě lhal. A proč vlastně? Protože, kdyby dárky kupovali rodiče, může klidně zlobit, protože maminka se dá obměkčit, kdežto Ježíšek je sekáč, ten se nezakecá a všechno si zapisuje? Ta představa nebeského dozorce mi moc vánoční nepřijde. Nebo snad proto, že dětská očička září a odráží vánoční kouzlo, když věří, že dárky pod stromek nasázel Ježíšek? Proč je to kouzelnější, než když je vybrali táta s mámou a další členové rodiny? Kouzla patří do pohádek a pohádky patří k dětství. Taky mi zajiskří očička, když Gandalf hřímá „You shall not pass“ nebo Luke Skywalker zabzučí světelným mečem. Ale smyslem pohádek nejsou právě ta kouzla, ale pravdy, které předávají a které děti učí žit tady na zemi. Jak řekl G. K. Chesterton: „Pohádky nejsou pravdivé proto, že nás učí, že existují draci. Nýbrž proto, že ukazují, že i draky je možné porazit.“ Pohádky mají pobavit, ale skutečnost je kouzelnější, a děti by se to měly učit. To, že mají rodiče, kteří jim mohou koupit vysněný dárek, to by pro děti mělo být cennější než iluze Ježíška na mráčku. A ona ta iluze jednou praskne, a co pak? Vánoce přestanou být kouzelné?

Hlavní důvod ale vidím v tom, že Ježíšek není o mnoho méně komerční než Santa Claus. Je to někdo, kdo rozdává hodným dětem dárky. Ale dle mého názoru o tom nejsou Vánoce. Na Štědrý den si připomínáme, že se narodil Ježíš Kristus, který sice možná rozdával dary plnými hrstmi, ale sotva ty materiální. Proč si tedy vůbec na Vánoce dáváme dárky? Protože ten, koho si připomínáme, chtěl, abychom se měli rádi, dávali si lásku najevo, proto si dáváme dárky navzájem. Ne nějaký imaginární panáček na mráčku, ale skutečné maminky, tatínkové, babičky, dědečkové, tety a strýčkové. A o Štědrém večeru děti nenacházejí pod stromečkem jen své dárečky. Těší se, až přijde řada na ty pozornosti od nich. Dítko vidí, jak tatínek dojatě rozbalí obrázek, který mu nakreslilo, a maminka si utírá slzičky nad levnou bižuterií, kterou koupilo z peněz ušetřených z kapesného. Sleduje, jak máma skočí tátovi kolem krku, protože ten parfém tak moc chtěla a on ho dokázal navzdory vší pravděpodobnosti. Brácha, který ho celý rok škádlí, se ukáže jako grant a přes starší kámoše seženu tu kazetu, po které sourozenec tak moc toužil. Radost je vzájemná a sdílená. A tak to má být.

Závěrem

Ano, asi ty Vánoce trochu moc idealizuji. Ony nakonec jsou hlavně o těch iPhonech, Legu, Xboxech, diamantových náhrdelnících, nelidském zacházení s kapry a kurýry přepravních služeb, kopání do davů ve frontě v obchodě, stresu a depresích, přejídání, alkoholu a dalších věcech veskrze nekřesťanských. Ale netřeba té komerce přidávat, když je možné učit děti něco jiného. Na druhou stranu ani Ježíšek ani Santa Claus sám o sobě z dítěte materialistu neudělá, když je jinak vychováváno k lásce a úctě vůči ostatním lidem nejen slovem, ale i příkladem. A každý má svou cestu, jak rozzářit dětská očička a užít si nejkrásnější čas v roce. Nemyslím si ani, že by Ježíšek mělo být téma, kvůli kterému si v diskuzích vjedeme do vlasů. Ale je to téma, které mě nechávalo dvacet let klidnou a najednou jsem nucena se nad tím zamyslet. Tak jsem popřemýšlela a usoudila, že asi nebudu Toníkovi říkat, že dárky nosí Ježíšek, ale bude vědět, že mu je nadělila máma, táta, dědečkové, babičky, tety a strýčkové. Letos se na nás za to bude zatím jen smát, jak to on umí. Ale příští rok už nejen poděkuje, ale třeba nám za to taky něco naježí.

A tak všemu svému čtenářstvu přejeme s Toníkem vesele Vánoce!

Zároveň se ptáme na názor – učíte děti, že dárky nosí Ježíšek? Toník zatím ještě ani nechápe, že ty dárky by měl chtít, takže do příštích Vánoc máme dost času názor třeba změnit a udělat ty Vánoce trochu tajemnější. Zatím jsem jen nenašla dost argumentů pro a ty proti jsem zde přednesla. Ono, vyslechnout si opačný názor ještě nikdy nikomu neuškodilo…

Proč to píšu

Již několikrát jsem se zamyslela nad tím, proč vlastně píšu tento blog. Určitě alespoň část motivace tvoří snaha sdílet s okolím radost, jakou mi Toník přináší; nebo naopak pokus ulevit si tím, že hrůzostrašné zážitky převléknu do humorného kabátu a sdělím okolí. Ale jsou zde i objektivní příčiny, snažím se totiž svým blogem vyvracet zavedené mýty o mateřství, rodičovství nebo mateřské dovolené. Většině z nich jsem před Toníčkovým narození sama věřila, proto vím, o čem mluvím.

Mýtus č. 1 – „Děti jsou nuda“

Taky jsem si myslela, že dítě mě začne zajímat až tak s nástupem do první třídy, kdy ho budu moct vzdělávat a vést s ním smysluplný rozhovor. Miminka mi nepřipadala ani roztomilá natožpak zajímavá. Myslím, že Toníkovy eskapády celkem jasně ukazují, že s dětmi je zábavy až až.

Mýtus č. 2 – „Na mateřské je nuda“

Člověk pořád sedí doma, uklízí, vaří a v tom lepším případě staví kostky nebo kreslí dětem zvířátka. Koho by to bavilo? Netušila jsem, že mateřská bude taková, jak si ji udělám. Že dětem nemusím pouštět jenom Krtečka, ale třeba Dinosaur Train a přitom se vzdělávat na téma pravěkých ještěrů. Že nemusím předčítat pohádky (mám tu výhodu, že pohádky miluji, takže mě to neděsí), ale třeba staré české pověsti. Že místo stavění Dupla můžeme s Toníčkem cvičit, že místo sezení doma můžu trávit klidně celý den venku na procházce. Že procházka nemusí být každý den ve stejném parku, ale že si můžeme vytipovat zajímavosti v okolí, které chceme vidět. Že nemusím chodit znuděně pomalu, ale můžu klidně s kočárkem běhat. Možnosti ubývají (čtení o Versaillské konferenci prošlo u týdenního miminka, kdežto dvouletý Toník mi asi pány v cylindrech hodí na hlavu a bude se dožadovat pohádky), ale taky přibývají (když se začne o zvířátka zajímat, můžeme být v zoo místo na sídlišti klidně každý den). Mateřská dovolená se dá vždy modifikovat tak, aby se bavilo dítě i rodič. A můžete si ji užít, ne jenom přežít.

Mýtus č. 3 – „Po narození dítěte už se nikam nepodíváš“

Ano, každý nemá luxus hlídání a ne každý si může dovolit najmout chůvu. Ale to neznamená, že se z dítěte stává koule na noze. Nejkrásnější dovolené od vlastních dětských dob trávíme teď s Toníčkem jako rodina. Nejvíc vrcholová turistika, nejdivočejší voda, nejvíc ochutnaných vzorků vína ani nejvíc prolyžovaný zájezd se nevyrovná těm prvním několika dovoleným, na kterých byl Toníček s námi. Snažím se šířit názor, že cestování s dětmi má smysl, ale nemusíte ujet stovky kilometrů, abyste se podívali na něco, co neznáte, a zažili dobrodružství.

Mýtus č. 4 – „S dětmi už není na nic čas a o nic jiného se nebudeš zajímat“

Každé dítě je jiné, ale každé někdy usne. Potřeba spánku vašeho dítěte (ale také ta vaše) přímo určuje, kolik toho za den stihnete. Ale když si člověk čas zorganizuje pečlivě (pečlivěji než jindy, den se najednou dělí jinak a je třeba vše dělat intenzivněji), podaří se mu stihnout i víc než jen vyměnit plínu a umíchat kaši. Nýbrž taky si můžete plnit sny a plány nebo se po porodu vrátit do formy. Každý musí sám najít recept na to, jak si urvat na mateřské čas pro sebe – mě docela funguje zapojovat dítě do svých činnosti, jako cvičení nebo domácí práce; nebo se mu napůl věnovat a napůl pracovat, takže když usne, mám čas pro pouze sebe (ne vždy, ale většinou). Taky se mi osvědčila hodně přesná organizace času. Ne každý chce balancovat na hraně toho, co se dá a nedá stihnout. Ale tu trochu času na sebe si tam při troše vůle najít lze, protože času není víc nebo míň, ale jinak, jak už jsem jednou psala. Také proto píšu tyto články, abych povzbudila maminky, které chtějí dělat i něco jiného než prát, vařit, krmit a přebalovat a třeba je i inspirovala. Ale také proto, aby ty, které s dětmi váhají, protože nechtějí několik let jen krmit, kojit, vařit a přebalovat, věděly, že to tak být nemusí. A nakonec vám nic nebrání při nočním krmení sledovat Olympiádu, kterou byste kvůli časovému posunu jinak neviděla, informovat zaměstnaného manžela o současném dění, které u vaření na rozdíl od něj můžete sledovat nebo si po uložení potomka odpočinout u oblíbeného filmu. Není nutné, abyste potom při vzácném setkání s bezdětnými přáteli mluvila jen o dítěti, protože i když je na zájmy a koníčky třeba méně času, není nutné na ně zcela zapomenout.

Mýtus č. 5 – „Rodičovství je věda“

Ne, není. Přečetla jsem stohy knih a článků a jen mě znejistěly a utvrdily v tom, že to nezvládnu. Na péči o dítě nebo na výchovu nepotřebujete přednášky, semináře a literaturu. Nemusíte sledovat nejnovější výchovné styly. Trendy ve výchově a péči o dítě se mění stejně jako tvar kalhot, které se právě nosí. Rodičovství je ta nejpřirozenější věc na světě a je jen na vás a vašich dětech, abyste našli společnou cestu. A každý na to jde jinak, netřeba se navzájem přesvědčovat o účinnosti svých metod.

Mýtus č. 6 – „Matka, která se svému dítěti nevěnuje na 100%, je špatná matka“

Razím teorii, že je to právě naopak. Dítě neočekává, že chod rodiny se mu zcela přizpůsobí. Z evolučního hlediska je to nesmysl, který nám vtlouká do hlavy naše zhýčkaná západní společnost. Jen dnes se žena může věnovat dítěti na 100%, protože má jednorázové pleny, automatickou pračku, myčku nádobí a výživu koupenou ve skleničce. Pokud se mezi našimi předky vyskytlo dítě, které vyžadovala stoprocentní pozornost svých rodičů, bylo buď velmi rychle vyvedeno z omylu, nebo byla celá rodina okamžitě sežrána, protože neměl kdo vyrábět nástroje na obranu a stavět přístřešek. Nebo všichni pomřeli hlady. Rodič není od toho, aby dítěti vymýšlel zábavu, ale aby jeho aktivity usměrňoval. Není od toho, aby dítě nonstop vodil za ruku, ale aby ho chytil, když padá. Nemá ho učit žít, ale připravit mu ty nejlepší podmínky k tomu, aby se to naučilo samo. Jinými slovy neustálá pozornost spíš škodí než prospívá. Není nic špatného na tom, když si od sebe navzájem chvíli odpočinete a potomka dáte na chvíli na hlídání. Koneckonců  dítě je tvor vybavený pro život ve větší sociální jednotce než je naše malá západoevropská rodina. Jistě, každé dítě je jiné. Jedno je samostatnější, jiné na rodičích visí víc. Jedno nemusíte skoro hlídat, druhé si udělá bouli hned, jak se otočíte. A jedno si bude hrát se svými hračkami, druhé se bude vrhat jen po hrnku, zásuvce, ubrusu a lampě. Ale není pravda, že dobrý rodič je jen ten, který se nevěnuje ničemu jinému, když už tu možnost úniku někdy má.

Mýtus č. 7 – „Být mámou je brnkačka“

No, sice jsem jako bezdětná dvacátnice tušila, že něco náročného na tom asi bude, ale stále jsem si říkala, co sakra ty matky dělaj, že si stěžujou, jak nestíhaj. Nic jsem netušila o tom, jak budu muset být stále ve střehu, i když si bude dítě samo hrát. O spánkové anabázi, o množství prádla navíc a nepořádku, který by mi dřív nevadil, ale teď tu být nesmí. O tom, že si nemůžu vzít dovolenou, ale musím se o dítě postarat, i kdybych padala únavou. Kupodivu ale tento mýtus nemusím mezi svými známými nijak vyvracet. Pokud by si to totiž mysleli, tak mi to do očí neřeknou. Mnohem častěji se snažím vysvětlit, že nejsem nonstop vyčerpaná jako maratonec.

Mýtus č. 8 – „Mateřská je příšerná řehole“

Mnohem častěji odpovídám na dotazy, jak strašné to je, jak moc jsem urvaná a jak moc mě uráží, že se mateřské říká dovolená. Celkem často se setkávám s tím, že když na otázku: „Jak se máš?“ odpovím, že „Skvěle,“ tazatel přikývne s chápavý úsměvem, který má naznačit, jak jsem statečná. Protože v očích veřejnosti se dnes na mateřskou už nepohlíží jako dřív. Dnes má každý vlivem seriálů, filmů a internetu pocit, že to je příšerná řehole. Ale není. Příšerná řehole je celodenní fárání v dole (podstatně lépe placené), dvanáctihodinová směna zdravotní sestry na ARO nebo šest hodin v kuse učit v 5.B (zde se už finanční rozdíl lehce stírá). Mateřská dovolená není taková, má své světlé a temné dny. Ale ve finále není o nic víc, ale ani o nic méně náročná než práce na plný úvazek.

Nemáte víkendy a dovolenou (ale zkuste o víkendech promluvit před majitelem malé živnosti, a uvidíte, kdo je na tom hůř), jste stále doma (což já vidím jako výhodu), ale je to práce, jejíž smysl máte neustále před očima. Mě osobně to hlavně baví. A stále mám v hlavě myšlenku, že až jednou Toník (a jeho případní sourozenci) dorostou, úřad práce mi přestane platit apanáž a budu muset nastoupit do zaměstnání, pak budu na tuto dobu v dobrém vzpomínat. Potom totiž budu šetřit každou minutu po příchodu z práce, abych se mohla svým dětem věnovat, a ani mě nenapadne nazývat to řeholí. Myslím, že pracující matka dvou a více dětí se nám matkám na mateřské, které si stěžujeme, může zvesela smát. Tehdy si budu hřát v duši vzpomínku na dny, kdy jsem neměla na práci nic jiného než hrát si se svým miminkem.

Mýtus č. 9 – „Děti přinesou jen komplikace“

Znáte to. Proč si pořizujeme děti? Většina z nás měla už od dětství jasno, že jednou si je pořídí. Kdo je nechce, musí k tomu mít důvod. Asi jako, když dnes nechcete chytrý telefon. Ale nikdo jsme nevěděli proč. Spíš jsme poslouchali nějaký rozmnožovací pud než holý rozum. Já se snažím svými články tuto nepřenosnou zkušenost, alespoň naznačit. Snažím se vysvětlit, že rodičovství, má svoje temné stránky, ale je to radost, že má smysl a že si to užijete. Je zcela samozřejmé, že ne každý rodič bude s mým názorem na výše uvedené mýty souhlasit. Každý jsme jiný, čteme jinou literaturu, nosíme jiné oblečení, volil jsme každý jinou stranu a vybrali jsme si každý jiné partnery. Ale věřím, že alespoň v tomto posledním bodě se všichni rodiče shodneme.